Cookies

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

V pořádku Více informací
Areál je otevřen 10.00 - 18.00.
Skupiny nad deset osob objednejte svou návštěvu předem!! Infocentrum: 272 660 500
Nabídka

EMILIE STREJČKOVÁ - ZAKLADATELKA TOULCOVA DVORA

 
Každá věc a každá doba má svou hnací sílu. Koňské síly, parní stroje, dieselové motory a mnohé další. Pražská ochrana přírody a pak hlavně Středisko ekologické výchovy Toulcův dvůr (v začátcích Ekologické centrum) mělo Emilku Strejčkovou. Ženu nabitou energií, která mnohdy neuvěřitelné vize zhmotnila a dala jim tvář. Tato stránka je proto věnovaná zakladatelce a dlouholeté ředitelce našeho Střediska ekologické výchovy magistře Emilce Strejčkové, která nás opustila v roce 2009. Je to poděkování od všech, kteří Toulcovým dvorem prošli a procházejí. 


Mgr. Emilie Strejčková – základní životopis
Emilie Strejčková se narodila v roce 1939 v Domažlicích. Po studiích na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, oborů matematika, výtvarná výchova, defektologie a národní škola, absolvovala postgraduální studium na Přírodovědecké fakultě UK, obor ochrana přírody. Do roku 1975 pracovala jako učitelka, potom byla inspektorkou kultury pro ochranu přírody a památek na ONV v Praze 10. V té době vytvořila systém regionální ekologické výchovy pro žáky základních škol Prahy 10 (kolekci učebních pomůcek, publikace a kulturní pořady pro žáky, metodické listy pro učitele), napomáhala biologické rehabilitaci údolí Botiče a budování naučné stezky. Iniciovala doplnění Informačního okruhu životního prostředí Prahy o ekologické vyhodnocování parcel. S několika dalšími spolupracovníky prosadila vyhlášení prvních přírodních parků v Praze, původně nazývaných oblasti klidu. 

V roce 1993 se stala první pracovnicí Českého ekologického ústavu zabývající se ekologickou výchovou. V tomto období zpracovala Analýzu ekologické výchovy v České republice a vytvořila první variantu návrhu Národního programu ekologické výchovy. Od října 1994 začala budovat Ekologické centrum hlavního města Prahy v Toulcově dvoře. Jeho ředitelkou byla devět let. Od podzimu 2003 usilovala o založení ekologicky orientované mateřské školky „Semínko“, která se stala součástí Ekocentra o rok později. Hlavním cílem centra je včasné rozvíjení ekologické výchovy. 

Krédem magistry Strejčkové bylo nezadatelné právo každého dítěte na optimální rozvíjení všech duševních i fyzických vloh. Jednostranný konzumní životní styl tlumí přirozenou vitalitu ke škodě každého jedince, celé společnosti i přírodě samé. Dlouholetou snahou E. Strejčkové bylo upozorňovat na narůstající problém odcizování dětí přírodnímu prostředí a napomáhat k jeho řešení fundovanějším odborným přístupem. 

Magistra Strejčková aktivně pracovala v různých organizacích zaměřených na environmentální problematiku – ve 4. základní organizaci ČSOP, v Hnutí Brontosaurus, ve Společnosti pro udržitelný život. Spolu s manželem RNDr. Jaromírem Strejčkem prováděla přírodovědné průzkumy ohrožených a přírodně hodnotných lokalit. 

V roce 1997 dostala za celoživotní obětavou práci v ekologické výchově Cenu ministra životního prostředí 

Emilka Strejčková pohledem přátel, spolupracovníků i kolegů:

Ing. Aleš Máchal 
uznávaný ekologickovýchovný praktik, zakladatel Školského zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka v Brně 

S úctou a obdivem - pár slov o Emilce Strejčkové 

Když jsme na začátku 90. let poprvé navštívili tehdy příšerný areál Toulcova dvora, už tehdy nám zde Emilka Strejčková barvitě popisovala své velkorysé plány. Ač jsem ji už tenkrát léta znal (a domníval jsem se, že dobře), zdráhal jsem se uvěřit, že to všechno myslí opravdu vážně. Do paměti se mi vryla velká plechová míchárna krmiv, všude beton, asfalt, oprýskané rezavějící konstrukce. Celé prostředí působilo velice tísnivě, šedivě, a tolik kontrastovalo s Emilčiným nadšením. Představa, že by zde mělo být lidmi hojně navštěvované centrum ekologické výchovy, se mi nezdála být lákavá ani pravděpodobná. 

Pár let uplynulo a já měl možnost se mezi přátele na Toulcák co dva tři roky znovu podívat. A při každé návštěvě jsem se nestačil divit – jak se proměňují stáje a špýchar, jak zkrásňuje dvůr se stepní výspou teplomilců, kolik přibylo hospodářských zvířat a jak laskavá je péče o ně, kolik výtečných výukových programů v údolí Botiče zdejší ekopedagogové stačí zvládat. Obdivuhodné dílo Emilky Strejčkové a jejích obětavých, pracovitých a neskutečně trpělivých spolupracovníků bylo završeno tím nejdůstojnějším způsobem. Areál Toulcova dvora už léta naplno slouží dětem i dospělým návštěvníkům, stále láká nové zvědavce a udržuje si stálé příznivce. Laťka úrovně nabídky zdejších služeb je nasazena velmi vysoko – a to i díky Emilčině houževnatosti, neústupnosti, tvrdým a nesmlouvavým nárokům na kolegy, ale i na úředníky a politiky, a především pak na sebe samu. 

Podobné to bylo i s výzkumem příčin, důsledků a možných řešení neustále se prohlubujícího odcizování dětí přírodnímu prostředí. Emilka tak dlouho žehrala na nezájem vědců, úřadů, ba i středisek ekologické výchovy, zdravotnických a školských institucí o tento zásadní problém, až se do proměny neutěšeného stavu statečně pustila sama. Díky její silné vůli a přesvědčivé argumentaci vznikla skupina odborníků z různých oborů, která vytvořila a zpracovala množství kvalitních podkladů k tématu, uspořádala k nim pozoruhodnou konferenci a z ní vydala ceněnou publikaci „Aby děti byly a žily“, ke které se pro inspiraci a posilu budou ještě dlouhá léta vracet nejen ekopedagogové. A hádejte, kdože byl editorem tohoto úctyhodného díla!? Ano, opět naše zarputilá a nezdolná Emilka. 

A do třetice ještě jeden počin, o jehož dotažení do vítězného konce také mnozí pochybovali: zřízení alternativní mateřské školy přímo v prostorách Toulcova dvora, kde by přímé doteky dětí s přírodou byly naprosto běžnou součástí všeho dění. Nikoho neudiví, že i tenhle vysoký cíl dokázala Emilka se ctí a na sto procent naplnit. Mateřská školka Semínko, jíž se Emilka stala zřizovatelkou a ideovou patronkou, má už několik let potíž, jak uspokojit přibývající zájemce o zapsání do svých dvou tříd. Kdo zde na vlastní oči viděl děti batolící se i za drobného deště kolem oveček, králíků a kachen, pochopí úžasnou sílu téhle myšlenky. 

Kristovo rčení „poznáte je po ovoci“ je u Emilky Strejčkové naplněno dokonale. Kdo z nás se něčím takovým může pochlubit? Ostatně, Emilka sama se nikdy nechlubí, i když by rozhodně měla s čím. Ona prostě ví, co dělá a proč to dělá. Budiž jí dopřána síla v tomto obdivuhodném díle stále pokračovat! 

Aleš Máchal, listopad 2008



Ing. Aleš Kočí
jeden ze spoluzakladatelů Toulcova dvora, zakladatel Střediska ekologické výchovy Divizna v Liberci 

Dobrý den, tady je Emílie Strejčková, pane Kočí prý nemáte práci, nechtěl by jste se semnou sejít? Ráda bych založila na jednom statku na kraji Prahy středisko ekologické výchovy.“ Takto nějak mne Emilka oslovila, bylo to telefonem v létě v roce 1994. Rozhodl jsem se, že za ní pojedu, v jejím hlase bylo tak neuvěřitelné odhodlání, že jsem si řekl, že si o tom s ní popovídám. Jel jsem za ní a zůstal 6 let. S Emilkou a posléze i s dalšími jsme budovali „Toulcák“. 

Vždycky jsem Emilku obdivoval jak s buldočí vervou jezdila na stovky jednání na úřady a vydupávala si svůj sen ze země. Nebyl to sen jen pro sebe, ale i pro děti a pro přírodu. Všimli jste si toho u ní také? Ona nemyslí na sebe, ale na druhé a pracuje pro druhé. Emilka má ještě jednu úžasnou vlastnost (nejen vytrvalost a odhodlanost), ale umí pro svou věc nadchnout i jiné. 

To co dokázala vybudovat z rozpadlého a velmi zchátralého areálu státního statku je obdivuhodné a jsem přesvědčen, že nepřeháním, ale mnoho lidí by to nedokázalo. Vím, někdy její vytrvalost a přesvědčení některé lidi zlobila, stejně tak i její některé nápady (pro nás někdy nepochopitelné) působily přinejmenším provokativně. Ale to prostě patří k tomu, když chcete něco vybudovat, cítíte, že je to veliká šance, věříte své myšlence a máte strach, že by se to nemuselo podařit.

Práce s Emilkou byla a je pro mne ohromná škola. Jsem moc rád, že jsem ve svém životě mohl 6 let s Emilkou spolupracovat na Toulcově dvoře.

Aleš Kočí, listopad 2008