Bílá sobota

Obřad svěcení ohně je již dvanáct století starý. Před vigilií, tedy noční bohoslužbou, se posvětil oheň rozdělaný venku před vchodem do kostela. Říká se mu též Jidášův oheň. Od něj se zapalovala obřadní svíce „paškál“, od ní si pak svíčky zapalovali i věřící. Mnozí si však domů nosili přímo žhavé uhlíky z obřadního ohně, aby s nimi zažehli nový plamen v kamnech.

Popelem z posvěceného ohně se posypávaly louky, uhlíky se ukrývaly také za trámy, aby dům chránily před ohněm a bleskem, ve chlévech ochraňovaly dobytek před uštknutím a nemocemi. Církev proti takovým pověrám vystupovala, a tak ještě na začátku 20. století nařizovala, aby byla ohniště z „pálení Jidáše“ zalita vodou a zbytky uschovány.

Na Bílou sobotu je nejvyšší čas vypravit se pro vrbové proutí. Na Bílou sobotu se ve velkém pečou beránci a mazance. K obědu se mnohde podává též polévka z čerstvých jarních bylinek. Mezitím se vaří a zdobí vajíčka. Vigilie ukončuje dlouhý půst a lidé se mohou pustit do oblíbených pochoutek. Dovolené jsou i klobásky a nádivky. Tradičním pečivem jsou tzv. podplamenice. Jedná se o placky ze žitné mouky, jež se před pečením sypou solí a kmínem. Děti jistě milovaly hnětýnky, což bylo sladké vykrajované pečivo. Pravé hodování však přichází až na Boží hod velikonoční.

Nejdůležitější den z celého roku je právě Bílá sobota – den, na jehož sklonku Ježíš vstal z mrtvých. Dle starodávného zvyku, pocházejícího z židovského počítání času, začíná nový den již po západu slunce. Název Bílá je odvozen od bílého obřadního roucha, který v tento den nosili nově pokřtění. Na rozdíl od Velkého pátku je sobota dnem radosti a nové naděje.