Minutu ticha za ty krásný smrky

Když jsem se brzy zjara ocitla v nitru národního parku České Švýcarsko s rouškou na krku, bylo mi jasné, že to, co ničí naší společnost, rozhodně není koronavirus. Ačkoliv jsem stála v první zóně, les kolem mě byl suchý na troud. Smrky, že by je dospělý chlap neobejmul, krásně rostlé, snad i rezonanční, uschly nastojato. Sakra, kam se půjdeme v létě schovat, až bude vedro? Do stínu lesa to asi už leckde nepůjde.

 

Krajina Českého Švýcarska a Lužických hor bývala zjara nasáklá jako houba. Při každém kroku mimo cestu prýštila voda. Z této horské vody byly pak živeny potoky a mokřady níže v Čechách. A letos? Ani kapka. Nejenže málo prší, ale ani čerstvě uschlý les vody moc neudrží. Nezbývá než zachytit více vody v zemědělské půdě. V pastvinách a polích.

 

Jenže jak to udělat, když většina z nás žádnou půdu nevlastní? Vždyť přece každý může podpořit ty, kteří na půdě hospodaří správně. Vrací do ní organickou hmotu a neprolévají ji průmyslovými hnojivy a pesticidy.

Kupujte si maso z volných chovů, kupujte biozeleninu a jiné biopotraviny. Najděte si svého zemědělce. Sezóna už brzy začíná. Nabídka je pestrá, vyberte si na Adresáři farmářů. https://www.adresarfarmaru.cz/

 

Podívejte se, kolik vody by mohla udržet půda a jak malinko mohou zadržet přehrady. https://infogram.com/krajina-versus-prehrady-1h8n6md39pnz6x…

Věřím, že z těch suchý planin, bude brzy zase les. Ale smrkový už nebude. Myslete tedy na ty krásné smrky, které postihla tak strašná pandemie – sucho, člověk a kůrovec.

Minutu ticha za ty krásný smrky